Po startovacím upáleném Ádru pokračovalo léto s vůní písku dalším výletem. Výletem do Příhraz a Skaláku. A když už do Českého ráje, tak rodinku s sebou. Vždyť je to opravdu ráj se vším všudy. Jak lezecký, tak pro rodinné výšlapy jako stvořený. Hrad na každém kopci, stovky kilometrů krásných turistických tras, mnoho přírodních zajímavostí, a hlavně nádherné skalní oblasti. To prostě chceš!

Bohužel lezecká forma je poněkud chabá díky přetrvávajícímu zranění, ale snad něco prubnu. Parkujeme v kempu v Příhrazech. Jelikož mám pár dní čas, než dojede Buky, tak výletujeme s o sto šest. Třetí den už mě to nedá, beru cajky a valím na kukačku do skal. Po okukování krásných příhrazských linií nakonec končím u Kobyly a přemýšlím, jestli se nám někdy podaří sundat pytel, který jsme tam před dvěma lety pověsili v Německé cestě. A co takhle Hříbě? Náhorní osmimetrová stěnka volá o vylezení. Jo to půjde… Jištění tam stejně žádné není a lano mám. No, celkem bitka, ale po dvou odskocích jsem nahoře.

Ten večer sedíme s mou drahou polovičkou na pivku v kiosku v kempu, vedle u stolu sedí parta Sasíků. A protože je má milá tvor společenský, a navíc umí německy, netrvá dlouho a už sedíme s nimi u stolu. Málem jsem se p….l, když přichází přátelská nabídka jít druhý den s nimi na Kobylu. Já? Nerozlezený a se saskými lezci na Kobylu? Jasně, proč ne!

Druhý den se potkáváme pod Kobylou. Prý na rozlez dáváme Normální cestu na Kobylí věž. Samo, že to byl test, jestli se umím alespoň navázat. Nervózní a neskutečně natěšený cestu přebíhám bez sebemenšího zaváhání. Tak fajn, testem jsem prošel. Jde se na Kobylu.

Je nás celkem dost, sedím pod nástupem a čekám, až na mě přijde řada. K prvnímu v pohodě a potom traverz, který si pamatuju z minula (protože tohle prostě nezapomeneš). Plšík v klíčové díře v traverzu byl celkem nervní, že mu někdo zkazil polední idylku, ale za hlasitého nadávání nás nakonec nechává přelézt. Následuje pasáž od druhého kruhu. Krásné kolmé lezení po tvrdých velkých kyzech. Až k pátému nádherná cesta. Od pátého nahoru to pro mě byl boj. Ještě že jsem byl na tom správném konci lana. Kousek pod vrcholem sedám. Takový mord jsem fakt nečekal. Ještě překul do osoleného rajbasu a hurá vstříc vrcholu.

Vielen Dank Coyote, Natalia, Ali, Falk und Reiner. Doufám, že se ještě někdy potkáme.

Další den přijíždí Aleš, který ještě na skalách nelezl, ale základy zná. Klobouk dolů začínat na písku. Beru ho do skal, dáváme dvě cesty a metodické okénko. Buky s rodinkou konečně dorazí a další den valíme do Skaláku. Míříme pod Maják a vybíráme cestu Německý roh – Varianta. Krásná padesátimetrová linie vlevo od Údolky. Jak jinak než bez kruhu. Ale je tam strom, takže štand v půlce je tutový. Odlez od štadnu přes převis trošku morálový, ale jsme přece na písku. Takže trochu přemlouvání a jsme nahoře. Aleš i Buky bez zaváhání na pohodu. Na pivo je ještě brzo, tak ještě vylezeme Údolku vedle na Blatník. Krásná cesta a tentokrát i se třemi kruhy. No, dvě padesátimetrové cesty asi stačí. Zážitky jsou, radost taky, zdravě vybátí jsme, tak hurá na jedno zasloužené. Trochu si zvyknout na to pískoviště a šlo by to. Bohužel počasí se kazí, takže je dolezeno.

Uběhne čtrnáct dní a po dohodě s Myšákama, že jsme dlouho nikde spolu nebyli, sedáme v pátek odpoledne do služební Myšákovy káry. A protože je to Octávka, nabíráme směr Mladá Boleslav. Je to dané, Příhrazy to jistí. Po vyzkoušení Svijan v Drhlenském kempu, uleháme v luxusním apartmánu ( to jsem čuměl, co dokážou Myšáci zařídit a hlavně zadarmo)  s vidinou krásného dne ve skalách. Ráno valíme směr Příhrazské skály. V osm ve skalách a už to letí, bo není čas. Velká křížová, Malá Křížová, Šikmá a Dolní věž. Svačina (to není věž). Ještě jedna cesta na Malou křížovou věž a prý popojdeme dál.  U Mršky zastavujeme, ale vypadá to na déšť. Valíme do hospody a čekáme, co bude. Mezi presem a turnovskou dvanáctkou spadnou asi tři kapky. Naznáme, že tři až osm kapek není nic proti pískařské etiketě, a pokračujeme v krasojízdě. Jenže nějak se to všechno asi rozleželo, a tak už jenom pytel na Turnovské věži, Rakvi a Rajské věži. Nevadí, důvod se vrátit. Je sedm večer, jsme unavení, spokojení a šťastní. Směr Drhleny, Svijany, postel. V neděli ráno Skalák. Los padne na Daliborku. Z náhorní strany vypečená pětečka, jak jinak než bez kruhu. Dala zabrat… Hlavně v hlavě. Pak ještě na rychlovku po vysekaných schodech na Velkého mnicha, vyfotit zámek Hrubá skála a valíme domů.

Nádherný víkend. A pak že to nejde na otočku do Ráje!

Poslední výlet na písek byl na fesťákový Ádr. Bohužel podmínky byly dost špatné. Nějaké pokusy proběhly, něco malého se podařilo, Buky se konečně okoupal, i když nechtěně, a po dlouhé době jsem se zase potkal se strejdou Hřibem. Takže pajáda! A jak praví klasik, každá věž (věžička) v Ádru se počítá.

Je půlka září a venku to vypadá, že zítra napadne sníh. Takže na výlet na písek to už asi neklapne. Přece je to minimálně 260 km! A když bude pršet, pivo si můžeme dát i doma. Podzimní plán zní jasně. Konečně doléčit zranění, popřípadě se ještě pověnovat našim skalkám, které jsem letos zanedbával. Omlouvám se, zkusím se polepšit…

Kde já jenom mám ty cepíny???

Fotky zde

Šón